Smrt v Prokopském údolí, nábojnice, první ohledání, stopa číslo 5 Verified

Smrt v Prokopském údolí, nábojnice, první ohledání, stopa číslo 5

V pondělí 8. července 1968 přišel Zenker domů z práce v hlubočepské keramičce před třetí hodinou odpolední. Chvíli se věnoval psovi a pak ho napadlo, že by si mohl zajít k lesíku Punčocha zastřílet z pistole.
Zalíbilo se mu místo u naučné stezky. Vylezl do stráně a podíval se přes cestu na strom, na kterém byla namalovaná turistická značka. To bude jeho terč. Zvedl pistoli, odjistil a zamířil.
Ve stejném okamžiku, kdy se dotkl spouště, se mezi akátovými keři, které rostly u cesty, objevila dívčí hlava. Mladinká Jana Unčovská právě vstoupila do balistické dráhy vypálené střely.
„Viděl jsem, jak se jí na hlavě, na pravém spánku, udělal červený flek. Z obavy, že by mě mohla prozradit, jsem vystřelil znovu, což bylo asi ze vzdálenosti deseti metrů. Střela ji zasáhla, když zhroucená klesala k zemi. Rychle jsem k ní šel. A najednou se přede mnou objevila ještě jedna holka. Kamenovová! Oba jsme strnuli a koukali na sebe. Překvapení bylo vzájemné. Z jejího šokovaného obličeje jsem pochopil, že i ona mě poznala. Že pokud nevystřelím, tak uteče a udá mě. Tak jsem zamířil i na ni,“ přiznal později Zenker.
Jarmilu zasáhl zhruba z osmi metrů, střelil ji do prsou. „Padala na zem jen kousek od těla Unčovské. Ještě za chůze jsem na Kamenovovou znovu vystřelil. Když jsem stál nad nimi, vypálil jsem ještě dvakrát, na každou jednu ránu… Ještě jsem každou popleskal několikrát rukou po tváři, ale nejevily nejmenší známky života,“ popisoval.

Pak se ozval výstřel a Jana ucítila v hlavě prudkou bolest. Těžko říct, jestli si stačila uvědomit, že ji právě někdo střelil. Dívka, vlastně ještě dítě, ztratila rovnováhu a začala padat na cestu. Její tělo přitom zasáhla druhá rána.
Jarmila zůstala v šoku stát. V prvním momentu nechápala, co se její kamarádce stalo. Pak se podívala směrem, z něhož přišel výstřel. Spatřila střelce. On uviděl ji. Poznala ho. Muž jednal rychle, znovu zamířil a vystřelil i na ni. Zasáhl ji do hrudníku. Rána byla smrtící, náboj z pistole proletěl jejími plícemi a srdcem.
Pachatel přišel až k ležícím dívkám a zblízka na ně znovu vystřelil. Rána jistoty. Možná taky rána z milosti. Aby netrpěly. Aby už nikdy nepromluvily.

Podle všeho musel vrah na cestě ke koupališti čekat – buď na náhodnou oběť, nebo konkrétně na Janu s Jarmilou – popřípadě přicházel v protisměru, tedy od údolí.

Po činu pachatel odtáhl těla k lesnímu svahu vroubenému hustým akátovým porostem a zde je na příhodném místě terénu svalil dolů ve snaze oddálit nález mrtvých dívek, a tím i vyšetřování vraždy.

Osudného 8. července 1968 zatoužil František Zenker vyzkoušet nelegálně získanou pistoli ČZ vzor 50, kterou pár dní před tím koupil. Sotva přišel z práce, pomazlil se se psem, vzal zbraň a vyrazil do Prokopského údolí.
Už se nemohl dočkat! Poblíž naučné stezky kolem lesíku Punčocha si vybral „vhodné“ místo ke střelbě, což znamenalo turistickou značku na kmeni borovice. Vzdálenost střelce a cíle byla zhruba do patnácti metrů.
Jenomže František Zenker si neuvědomil, že míří ve směru pěší cesty – a co především – jak je zdejší terén ve své členitosti vlnitý. Prakticky ve stejném okamžiku, kdy měl prst na spoušti, se nad akátovým keřem ve směru střelby nečekaně objevila lidská hlava.
Jsou chvíle, které rozhodují prakticky o všem.
Okamžik mezi pohodou prázdninového koupání, nebo prostřeleným mozkem.
Vteřina mezi životem a smrtí.
Bohužel, ukazováček střelcovy levé ruky už byl v pohybu…
Jana Unčovská vstoupila do dráhy letícímu projektilu.

„Už během výstřelu jsem poznal, kdo dívka je. A taky jsem viděl, jak se jí na hlavě, na pravém spánku, udělal červený flek. Z obavy, že by mě mohla Unčovská prozradit, jsem vystřelil znovu, což bylo asi ze vzdálenosti deseti metrů. Střela ji zasáhla, když zhroucená klesala k zemi.
Rychle jsem k ní šel. Ale najednou se přede mnou objevila ještě jedna holka! Kamenovová! Oba jsme strnuli a koukali na sebe… Překvapení bylo vzájemné, z jejího šokovaného obličeje jsem pochopil, že i ona mě poznala. Že pokud nevystřelím, tak uteče a udá mě. Tak jsem zamířil i na ni.
Žádné dlouhé přemýšlení to nebylo, myslím, že vše se odehrálo v průběhu pár vteřin. Prakticky jsem jednal spontánně. Zasáhl jsem ji někam do prsou. Padla na zem jenom kousek od těla Unčovské.

Zdroj, odkazy:

https://www.databazeknih.cz/knihy/lovec-prizraku-lovec-prizraku-vrazdy-ktere-sokovaly-republiku-218897